Černý den

Nesnáším pondělí. Je to snad nejstrašnější den jaký kdy mohl člověk vymyslet. Podle všeho by mělo být tělo po víkendu maximálně odpočato, ovšem já mám pravidelně pocit, že je tomu právě naopak. Již po několik let ctím zásadu, že nejlepší je sobotu prochlastat a nedělu strávit sportem. Pochopitelně nemyslím aktivně. Od toho jsou sportovci a jiní blázni já sem spíš myslel pasivně. To znamená jako divák. Fotbal hrajou skoro selí rok a když je náhodou volno, tak v televizi taky porát něco de. Takže nechápu jak to že v pondělí pokaždé takhle trpím. Asi mě tem nahoře nemá rád.

Tohle pondělí nebilo o nic jiné než ty další předtím. Budík sem nechal dodrnčet až do konce a nebít čurací potřeby asi bych zase zalomil. Potácel sem se po bytě jak praštěný pytlem a zakysanýma očima šmátral po vypínači. Nikdy sem nepochopil proč se říká ráno, když je venku ještě taková tma. Kdyby se stávalo za světla, věřím že by se ušetřilo spoustu energie a ještě by bylo o dost míň nasraných lidí, kteří stejně jako já to zatracené ráno nemá rádo.

Ale co. Když už stý vyhřátý postele jednou vylezete, pak je vám to najednou všechno fuk. Fouknete na hajzlu ranní cigárko, z ledničky odlijete štamprdélku kořalky "to proti čedvům" a pak už s aktovkou přes rameno pádíte směrem k místu, které máte v občance udané jako vaše stálé pracoviště, neboli též zaměstnání za které pobíráte jistě zaslouženou mzdu.

A jak sem už říkal toto ráno opravdu stálo zato. U stánku z novinama fronta jak prase, v autobuse se mačkalo lidí jak sraček a v šalině do které sem přestoupil to nebylo o moc lepší. Všude se o mě otíralo spousta lidí jako kdybych byl nějaká hvězda a konečná byla v nedohlednu. Koleje šaliny rytmicky drnčeli a já sem neměl ani tušení jaký strašný den na mě čeká.

Když se totiž s amplionu ohlásila poslední zastávka, zaslechl sem dvě velice odporná slova. Toto dvousloví, je tím nejhorším co muže cestujícího člověka potkat. Není to nic jiného než to strašné "REVIZE JÍZDENEK".zaklel sem jak starý kriminálník a dal se na okamžitý ústup. Jezdil sem totiž ranní špičkou téměř pravidelně na černo. Ovšem ústup se nezdařil. Baba revizorka mě zmerčila a jak mrštná lasice se prodrala davem, lapla mě za ruku a už to bylo. Marně sem se vymlouval že sem si cvakl a že se mi lístek pomíchal s mnoha jinými. (neboť tento fígl občas zabral) dokonce sem to zkoušel i svým lstiví úsměvem avšak revizorskou babicu sem nezlomil. lupla mi to za dvě kila a zledovím úsměvem pokračovala v kasírování nevinných cestujících dál. Inu co, peníze budou a mi tu nebudem.

A ani sem se nenadal, a už sem stál u své chlebodárné fabriky. Trošku posmutněle sem vystoupil a mazal do podzemních prostor továrny, kde se nacházeli šatny. Pracoval sem totiž v průmyslu jenž se zve těžký. Takže převlečení do pracovního stejnokroje bylo na denním pořádku. Vysvětlovat co sem tam dělal by bylo asi dost složité, stačí snad jen říct že provozu se říkalo těžký provoz. Takže nebylo nouze o svařování, broušení, pálení a mono jiné činnosti u které se zasviníte jako prasata.

Už příchod na pracoviště nevěstil nic dobrého. Hnedka za tepla nám oznámili že přijela firma na opravu záchodu a tak se budou používat provizorní kadibudky postavené venku na dvoře. Což voto, vysrat se dá kde koli, ale v březnu je přece jenom ještě trošku chladno. A vono číst denní tisk se zmrzlou prdelkou není nic příjemné. Ještě štěstí že ta oprava potrvá jen pár dní.

A tak se začalo makat. Práce mě pod rukama jenom svištěla a zanedlouho "bubli bubli" ozval se ten nevoňavý hlas přírody.

Je třeba ještě poznamenat, že přímo na pracovišti měl každý pracovník takoví malí kastlík, do kterého si dával různé serepetičky, jako svačinu, pití a taky hajzlpapír. Nebýval přes směnu zamčený a sloužil opravdu jenom na odložení věcí. Takže sem s něho sebral ten jemný prdelní pomocník a kvapem mazal směrem ke kadibutkám. Pěkně sem se usadil a spokojeně vysral. Stihl sem ještě prolítnout noviny, použil hajzláku, kterého, jak praví klasik "není nikdy dost" a mazal zpátky na svoje přidělené pracoviště.

Asi bych začal zase z potem na čele pracovat, nestát se cosi divného. Když sem chtěl totiž zpětně uklidit hajzlák do skřínky a pokračovat v práci, ucítil sem podezřelí zápach. Zůstal sem stát asi metr od kastlu a začal nosem kolem sebe silně ňufat. Ať sem ňufal jak chtěl, smrad šel chtě nechtě přímo z mojeho kastlu. Pomalu sem ho otevřel a s otevřenou hubou, sem jak debil civěl dovnitř. No věřte nebo ne. Ale v tom kastlu bylo to moje hovno. To co sem před chvíli tak pracně vysral.

Jestli bylo doopravdy moje, to sem s určitostí říct nemohl, ale růžový papír který válel na pořádném lívanci, už měl co do sebe. Tenhle papír totiž široko daleko nikdo nemá protože mě ho přivezl švagr až s Francie jako dárek. Prý sranda, ne. Teď to ovšem sranda nebyla. Aspoň né pro mě. Chvilku mě trvalo než sem se vzpamatoval a začal přemýšlet kde se stala chyba. Že ta chyba nebyla ve mně to, bylo jasné hned. Nemístné žertíky spolupracovníku tu totiž byli na denním pořádku. Jednou to byl ten jindy zase onen. Teď mě docela mrzelo že sem byl na řadě já. Libé úsměšky okolo pracujících kamarádů byla dosti výmluvné. Lochčili se jak koni a přiblblé narážky typu, záchod máme na dvoře mě vůbec nepřipadali směšné. Smrad se linul okolím a mě nezbylo nic jiného než tento páchnoucí produkt nějakým způsobem zlikvidovat.

I záhada s tajemným hovnem byla záhy objasněna. Kadibudky totiž neměli ve spodní části zákryt, takže stačilo podstrčit lopatu a čekat. A že sem měl na kvap, čekání nebylo dlouhé. Jenom sem nemohl pochopit jak to ti zmetci tak rychle stihli. Inu jak je vidět, když se chce tak to de.

Ale šak co, na každého jednou dojde. Jenom se děsím dalších dnů, neboť jistojistotně obdržím zítra pořádný nočník, abych si zase nenasral do kastlu.

Po úklidu toho neřádstva, sem zase začal pracovat. Ovšem musím přiznat že snad nikdy sem se tak netěšil na padla jako teď. Po obědě, který k mé smůle ještě přiložil, neboť byla koprovka kterou k smrti nesnáším, sem zhlížel k hodinám jak věřící ke Kristu. Kdybych se uměl modlit asi bych tam už klečel a prosil ať už je půl třetí.

Když pak konečně odbyla ta tolik očekávaná půlhodina, vystřelil sem jak s praku a upaloval do spásné šatny. Ó jak sem se mýlil, když sem si myslel že všechno zlé je už zamnou. Jakmile sem totiž odemkl svoji skřínku na převlečení a chtěl ju otevřít, ukázalo se, že to jaksi nejde. Problém nebyl ani tak ve skřínce jako spíš ve hřebíkách kterýma byla moje dřevěná almara dokonale obitá. Opět drobný žertík mých drahých spolupracovníku. Takovéto případy se stávali často, takže řešení vzniklé situace, nebylo nikterak složité. vrzání plátku pilky a opět veselí smích kamarádu zaplnil na krátkou dobu prostory šatny.

V řezání skříní sem měl již nějakou praxi, neboť to nebylo poprvé, takže za chvíli sem už jen v rouše Adamově z přehozeným ručníkem přes rameno, vyzbrojen mýdlem a šamponem vpochodoval do sprchy. Pěkně sem se začal rochnit pod sprchou a mýdlem pořádně drhnout svoje špinavé tělo. Pak sem otevřel šampón a nalil si ho trochu na hlavu. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se nezačalo zdát nějak podezřelé že se netvoří pěna, ale nějaký mazlavý sráč. Vlasy sem měl mastné a slepené jak nějaký hypisák se šedesátých let a podivná vůně silně připomínala strojní olej. Tmaví čúrek mastné tekutiny mi pomalu stékal po čele a mě bylo hned jasné, že sem to zase odnesl já. Celou sprchou opět zaznělo veselé "ha ha ha" a já sem jak idiot mazal nahatý za panem uklizečem, aby mě daroval aspoň půl litru Jaru, abych ze sebe tu mazlavou sračku umyl. Pan uklizeč byl starý cikán a ten když mě uviděl dostal takový záchvat smíchu, že se mu až orosilo čelo. Prskal jak hasičská stříkačka a ještě se smíchem ve tváři mě obdaroval celím litrem té skvělé odmašťovací tekutiny. Pak se zvedl a z šíleným řehotem šel k zrcadlu, a mumlal něco o tom, že se de podívat, jestli tím smíchem náhodou nezbělal. - měl štěstí zůstal černý jak bota -

Odmašťovadlo JAR je opravdový zázrak, neměl sem sice ponětí na co ho pan uklízeč používá v šatně když je určen na nádobí, nicméně posloužil mě dobře. Asi na potřetí, sem měl konečně pocit že sem zase normální. I když jenom na oko. Ani smradlavé levandulové mýdlo totiž nepřebilo tu vlezlou a pronikavou vůní saponátu. Smrděl sem jak myčka na nádobí.

A aby tomu utrpení nebylo konec, vzal jeden šílený otužilec hadicu na splachování země, pořádně odpustil studenou a všem co stáli pod sprchama kolem mě, provedl kvalitní nefalšované skotské střiky. Začali sme ječet jak hysterky a všudypřítomné sprosté slova začali, bohužel bez výsledně, bičovat šíleného stříkače. Proud vody byl opravdu silný. Hadice byla totiž napojena na hasičský hydrant, takže co se týká množství vody, by se dalo z hrnout asi do jednoho slova a to zní "hodně" dalo by se ještě přidat "hodně moc".

To už bylo na mě moc. Nejen že sem smrděl jak myčka, ale ještě navíc sem si začal připadat jak holka. Voda byla totiž tak studená, že to nejde ani ukázat. Měl sem cvrčka tak zmrzlého, že by smím nepohla ani Miss vesmíru. Honem sem skočil pod sprchu a pomalu se začal rozmrazovat. Opravdu sem toho měl už dost.

U skřínky sem pak konečně pocítil pocit bezpečí. Naházel na sebe hadry a vystartoval na vzduch. Před uplnoú svobodou mě dělila jenom nevelká vrátnice. Místní hlídači, přezdívaní též tvrdí hoši, kontrolovali občas obsahy kabel, jestli náhodou nerozkrádáme ten, jak se tenkrát říkalo, náš společný socialistický majetek.

Já sem měl svědomí vždy čisté, když něco čórnot , tak přes vrátnicu určitě ne. Existuje přece spoustu jiných možností. Ovšem dneska bylo na vrátnici poněkud rušno. Postávalo tam podezřele moc lidí. A já starý blbec sem si ani neuvědomil, že většina postávajících sou od nás ze šatny. Až později mi došlo, že sem šel jak prase na porážku.

Jakmile sem totiž v kročil do koridoru vrátnice, ukázal na mě jeden tvrďák prstem a v okamžiku sem byl obklíčen dalšími dvěma. Výzva zněla jasně! Otevřít kufr.

Nosil sem totiž místo ňáké blbé kabele, praktický kufírek, nejen že sem sním vypadal duležitějc, ale mělo to i svůj důvod. Prakticky se vněm nic nepomačká. Měl spoustu přihrádek a mě naprosto vyhovoval.

A jak sem už říkal, mé čisté svědomí mě nebránilo ten tvďákum podezřelí kufr otevřít. Když sem tak učinil, tak sem v první chvíli myslel že mě ranní mrtvice. Na čele se udělali krupky potu a nebýt tvrďáka který mě přidržel asi bych sebou sekl o zem. Ze skupinky opodál, se začal ozývat smích a bylo vše jasné. Zase já. Mí drazí kamarádi ještě k tomu smíchu přidávali podivné citoslovce, znějící asi jako "kva kva". Smích neustával a dokonce se lochčili i vrátní. Aby taky ne. S kufru na mě totiž civěla obrovská a pořádně vyděšená ropucha. Normálně veliká živá ropucha. Vyděšenýma očima na mě mrkla a něco si zaslintala pod nos.

I já sem byl už konečně doma. O ropuše se mluvilo v šatně už celí týden a já bláhový sem myslel že si to chlapi vymysleli. Jó když je někdo osel, tak holt oslem zůstane. Tentokrát sem to byl já.

Bezeslova sem kufr zavřel a kvapem opustil vrátnicu. Za zády sem ještě zaslechl něco o pašování a přechovávání chráněných zvířat a někdo si dokonce neodpustil poznámku, že jestli jeto on a nebo ona. Že prý až ju políbím jestli bude svatba a pak malé žábátka. No prostě hrůza! Nikdy bych nevěřil jak je drsné si z někoho dělat srandu. Když je to někdo druhý, tak je to prča. Nedej bože, když na vás příde řada. Teprve pak se pozná jaký opravdu ste. V jednu chvíli sem měl opravdu obrovskou chuť někoho zabýt. Ale zdraví rozum říká klid, zítra je na řadě zase někdo další.

A tak po kvapném úprku s vrátnice, kdy studený pot s čela pomalu vysychal a kdy se mě konečně přestali klepat ruce, dal sem té ubohé ropuše v nejbližším křoví svobodu. Chvíli na mě zmateně civěla a pak spokojeně odskákala kamsi do dáli. Asi byla nasraná že sem ju odnesl s teplé umyvárny do chladného jara. Budíš kní příroda dobrá.

Chvíli sem ještě na místě rozloučení postál a pak jak malé děcko sem sevřenými prsty, ubohé žabičce naposled zamával.

Sotva však smuteční nálada polevila, zavřel sem kufr a se vztyčenou hlavou pádil do nejbližší hospody.

Hostinec na rozcestí, který byl opodál, vyhovoval mojím potřebám maximálně skvěle. Na stole špinavé ubrusy, tmavé záclony, které se prali naposledy za protektorátu když zastřelili Hajdricha, všude kouře jak v kotelně a pivečko jak křen. No prostě ráj.

Zasedl sem z nejbližšímu stolu a mávl na pana výčepního. To co mě přinesl se nedá dost dobře popsat. Prostě pohádka. Škopíček se jemně rosil a sněhově bílá pěna se vesele tetelila na perfektně natočeném zrzavém moku. Byla to vyhlášená paluša. Bordel tu měli opravdu strašný, ale pivíčko, nato byl pan hospodský ras. Okna tu nikdo nemyl snad od France Josefa, zato sklo do kterého se točilo muselo být jak křišťál. Taky tady nikdy nebylo nouze o hosty. Hospoda byla porát narvaná a jen občas zavřeli, to když místní štangastři zavřeli okresního hygienika na záchodě a nechali ho tam tak dlouho dokut neslíbil, že jim jejích hospůdku nezavře. Jo každý si pomůže jak se dá.

Když sem dopíjel asi páté pivo a venku už pomalu začínal odcházet den, vstoupili do putyky tři podivní lidé. V té době, let osmdesátých to nebyli jen podivní lidé, ale byli to i lidé secsakramentsky nebezpeční. Říkalo se jim spisovně Veřejná Bezpečnost. Mohli v té době prakticky všechno. Pravidelně jejím úkolem bývalo, kontrola občanských průkazu a prověření jestli pracujete, nebo se flákáte na úkor naší pracující společnosti.

Já jelikož dřu jak mezek a do státní pokladny odvádím pravidelně daně, bývali pro mě tyto kontroly je zbytečnou ztrátou času. Po povinném pozdravu "bodrý den kontrola dokladů" začali orgány zvědavě vejrat do občanek. Jeden hlídal, druhý kontroloval a třetí něco porát zapisoval. Až konečně došli ke mně. Z naprosto ledovím klidem se hodil na stul kufřík a pohotovým chmatem ho otevřel. A , a nic. Ať sem koukal sebelíp, v přihrádce kde mívám normálně doklady nebylo zhola nic. Prostě nic. Policajt stál s napřaženou rukou a jak trotl čekal že mu něco dám. Začal sem se osahávat jako kdybych chytil nějaký záchvat, ale doklady sem nenašel.

Pokrčil sem rameny a začal sem mu snaživě a co možná nejstručněji vysvětlovat že mě je asi sežrala ropucha. Jinak si ti vysvětlit nedovedu. To o čem sem mluvil sem chápal asi jenom já, protože orgán na mě vyjeveně civěl a byla to jen otázka času kdy mu dojde trpělivost. Oči mu sjeli na pendrek a mě se zase orosilo čelo. Dneska snad už potřetí. On byl totiž problém v tom že tahle cenová skupina ve které sem si až doposavad pochutnával na škopíku, má trošku pošramocenou pověst. Mezi zákazníky se totiž někdy objeví ti, jejichž tvář občas vídáme v nepopulárním pořadu FKU pátrá.

Bilo tedy jasné, co bude následovat. Zaplatil sem těch pár piv a pomalu vylezl ven před hospodu. Štěstí v neštěstí bylo to, že moje pracoviště bylo od hospody coby kamenem dohodil. Vysvětlil sem tedy vzniklou situaci ještě jednou a dobrotiví státní úředníci, naloživ mě do služebního žigula, ochotně dojeli až před vrátnicu fabriky. Cestou sem je jemně poprosil jestli by nezablikali majákem, že sem to ještě zevnitř neslyšel a že by mě to zajímalo jak to zní. Ovšem se zlou sem se potázal. Sprostě mě odbyli a ještě mě vyhrožovali že se to může co nevidět stát. Abych se pak prý nedivil.

U vrátnice už bylo veseleji. Vrátná našla moje papíry v kartotéce pracujících a já měl od zelených panáčku konečně pokoj. I když, zas tak laciný klid to nebyl. Dostal sem to za dvě kila. Zdviženým prstem mě ještě důrazně varovali ať se vyhýbám té sebranky od rozcestí a koukám si najít jinou putyku. Prý by mě neradi zase potkali.

Jó kdyby jenom věděli jak jen krátkou dobu bude trvat naše odloučení.

Když jejich barevný služební vůz zmizel v prachu, vzal sem si jejich varování k srdci a opět svým kvapným krokem mazal najít jinou hospodu.

V tomto městě je velikou výhodou že hospod je tu opravdu dost. Zřejmě to bude rozpočítané na počet obyvatel. Co ulice to hospoda. Zlatý socialismus.

Zapadl sem do první která mě přišla do cesty.usadil sem se, a k pivu si objednal velkýho ruma. Vykřopl sem ho a bylo mě zase o ně co líp. Pivo tady bylo taky dobrý, takže po šestém kousku sem dostal zdravej nefalšovanej hlad. Nafutroval sem do sebe dvojtý gulášek a zazdil zase jedním velkým rumem. Venku už vládla černočerná tma a další půllitry, které do mě tekli proudem nebrali konce. Na lístku už byli pořádné hrabě a tak mě moje tělo požádalo jestli už náhodou nechcu jít dom. Nikdy sem se mojím tělem nehádal a tak sem se zvedl, zaplatil a měl se k odchodu.

Jenže sotva sem udělal pár kroků, ozvalo se to známé "bubli bubli"a chtě nechtě sem se musel jít ještě vysrat. Zřejmě dvojtý gulášek a těch několik pár piv, rozpoutalo v žaludku olympiádu v trávení.

Na hajzlíku sem se pohodlně usadil a začal pročítat včerejší tisk, který tu ležel na zemi. Teď by se zdálo, že špatný den mám za sebou a že večerní idylka bude tou správnou náplastí na zkažený den. A všechno tomu i nasvědčovalo. Všude klid a pohoda, na hajzlu jen posmutněle vrčel větrák a občas bylo kdesi v dáli, slyšet zacinkáni šaliny.

Tento pohádkoví klid, byl však předzvěstí něčeho strašného. Když sem byl zrovna zabraný do článku o narůstající prostituci, doslova mě přepadla místní kuchyně. Tedy ani né tak kuchyně jako její produkty. Při představě krásných lehkých holek někde u silnice, na mě najednou někdo vylil plný lavor pomejí z kuchyně. Aspoň mě to tak v první chvíli připadalo. Ovšem pravda byla s cela jiná. Nebyl sem polit, ale poblit. A to dokonale. Jak sem byl předkloněný k novinám dostal sem zásah přímo na hlavu a druhý úder přišel záhy, to poté co sem leknutím napřímil. Bliťák mířil přesně. Nablil mě přímo na břicho a stačil ještě jemně uslintnout na zatím suché nohy.

Chvíli sme na sebe tupě civěli a první kdo se ozval byl s podivem ten co blinkal. Mírně se zatřepal, utřel si uslintanou hubu do rukávu a s úplným klidem mě řekl "sori vole já sem tě nevyděl" a odpotácel se kamsi pryč. V tu chvíli mě bylo do breku, byl sem poblitej jak prase a domů to bylo ještě pár řádných kilometru. Praštil sem pěstí do stěny hajzlu a proklínal sám sebe, proč sem nešel srát do vedlejší kabinky. Abyste rozuměli. Toto byli záchody opravdu staré. Dveře totiž nebyli plné, ale jenom takové třičtvrťáky. Dalo by se to přirovnat ke dveřím salonu se starých westernů. Prostě takové lítačky. Takže když ste se přikrčili nebylo vás vlastně skoro vidět. A že je to pravda, to sem si zkusil na vlastní kůži.

A tak mě nezbylo, než veškerým hajzlpapírem co sem našel očistit pozvracené hadry a smradlavý jak tchoř opustit tuto proradnou a odpornou hospodu. Zlatý rozcestí!

Nemusím vám říkat že cesta dom bylo hotové utrpení. Když sem jel šalinou, tak to ještě šlo. To sem si sedl do zadního vagónu a očumující lidi mě byli ukradeni, ale jakmile sem přesedlal na autobus nastali problémy. S prvního mě vyhodil šofér okamžitě. Nemělo cenu se sním hádat, neboť jeho proporce silně připomínali pana Franklštajna v první fázi vývoje. U druhého sem měl trochu štěstí popojel sem aspoň jednu zastávku, než mě rozvášněný dav začal lynčovat. Nikdo si nenechal vysvětlit o co vlastně de. Vyhodili mě jak prašivého psa. A já sem se jim vlastně ani nedivil. Po této zkušenosti sem už jízdu dopravou nadobro vzdal. Domů to už nebylo daleko a noční procházka mě třeba trochu uklidní.

A tak sem šel. Hvězdičky svítili na cestu a tulák měsíc se pomalu houpal po noční obloze. Tu a tam proletěl netopýr a jemný městský prach mě tichounce křoupal pod nohama. Nedaleko sem už zahlídl svůj milovaný panelák a v duchu sem se už vyděl válet ve své litinové vaně.

A jak tak du, prdlo mi cosi najednou v kuli a zavzpomínal sem na staré dobré časy, kdy jako mladý učeň, chodíval navalený z vycházky a dělal všelijaké, jenom né dobré věci. Vzpomněl sem si, že nejlepší bylo přebíháni po zaparkovaných autech a pořádně dupat po střechách. Parádně to dunělo a ráno když to majitelé zjistili, museli být pořádně nasraní. Jó to byli časy. To sme byli mladí a blbý. Teď sme staří a blbí pořád stejně.

A jak sem vzpomínal, nevím kde se to ve mně vzalo, najednou sem se rozběhl a jak zamlada vyskočil na první auto. Pak to šlo už úplně samo. Bral sem jedno auto za druhým a pořádně si na každé střeše poskočil. Když to stálo dneska za hovno ať to zase sere někoho zítra. Skákal sem jak lasička, když sem konečně doskákal na poslední auto.

Všechny ty auta co sem poskákal byli tak ňak stejný, ovšem toto poslední se nějak vymykalo z řady. Nejen že mělo na střeše ňáké číslo, ale bylo vybaveno i nějakou zvláštní hrazdou. Že na té hrazdě byl i nějaký modrý válec, už asi ani nemusím zdůrazňovat.

Pamatuju si jen že se lehce pootočil a hlasitě houkl. Pak mám v hlavě malinko zmatek. Vzpomínám si ještě, jak s toho auta vylezli tři maníci a jeden mě Chytil za nohu. Pak sem spadl na zem a uviděl tři známé tváře. Trošku sem se na ně usmál, ale bylo mě hnedle jasné, že tohle asi neokecám. Odehrálo se to tak rychle že sem ani nestačil počítat rány. Zmazali mě jak koňa. Byl sem modrej až za ušima. A když toho konečně nechali a jeden z nich pronesl, že mám dost, neboť podle mého zápachu usoudili že sem se asi posral. Začal sem se smát jak debil a do té tiché noci sem pronesl "já sem se neposral, oni mě poblili, soudruzi" načež sem inkasoval další várku výchovné přednášky. A to mě ve škole učili že mám mluvit vždycky jenom pravdu. Asi se musí prvně zhodnotit situace, než něco plácnete. Teď už to vím.

A co bylo dál ? Inu co. Naložili mě do auta a cestou mě dokonce pustili majáček. Prý abych si ho užil, když sem o to tolik stál. Noc sem strávil v nejdražším hotelu města a na večeřu sem dostal konzervu. To prý za odměnu že sem nedělal bordel. Oni prý na záchytce jinak normálně nevaří. Ale dalo se to, dokonce i rohlíček byl, sice včerejší, ale lepší než nic. Postel taky ušla akorát ty mříže za oknem mě tady maximálně srali.

Celou noc sem přemýšlel, co se to vlastně stalo. A až k ránu, kdy sem konečně zalomil a na chvíli usnul, sem si ve snu představil úplně nové ráno. Úplně nové pondělí protože tohle pondělí stálo za hovno. Prostě se měl opravdový černý den.

Co říci na závěr.

Pondělí pořád nemám rád.
Policajty taky furt nesnáším,
a na hajzlu si v hospodě už nikdy nečtu noviny.
(jedině v pláštěnce)
Ale pivo, rum a gulášek, ten mám stále moc rád.