Kterak sovětský člověk moravské hovno zkoumal

Léto toť věru krásné období. Sluníčko svítí, pivečko je studené, opilci sou spokojeni a teplé hvězdné noci dávají tomuto ročnímu období tu nejsprávňáčtější atmosféru.

No a právě v této idylicky laděné době, si pár Znojemských ňoťasu, vychlastávalo u jednoho kámoše ve Vranově na chatě, ty svoje vypité mozky. Ono v tomhle krásném teplu, či co víc dokonce vedru, chutná dobrý škopek opravdu znamenitě. Není se čemu divit, krevní oběh ve vedrech stoupá a je třeba si ho dostatečně chladit. A jelikož se musí vodou šetřit, produkty Znojemského pivovaru, fungují coby chladič v zásadě vždy bez Chyby.

Jó, o svůj organismus se musí člověk postarat. Co příroda zanedbala, dobré pivo napraví. Toť věru heslo století.

A jelikož toho osudného dne, bylo vedro opravdu festovní, připravovala se ta naše banda preventivně už i na druhý den. A jak rostla spotřeba alkoholu, tak rostla i potřeba vyprazdňování již přefiltrované vstřebané tekutiny. Ovšem pozor! Nejen ji, ale i vstřebané tuhé stravy. Ve většině případů gulášové polívčičky z pytlíku, doplněné čtyřmi pikantními rohlíčky strouhankového typu.

Vyprazdňování tekutých živin není nikterak žádný problém, u chaty je stromů dost a dost, stačí si stoupnout po větru, vytáhnout ho, udělat čururu, oklepat a může se směle bez ostychu chladit dál.

Ovšem horší je to s vyprazdňováním tuhé, podle lékařů a odborníků, více kalorické a hlavně výživné stravy. V našem případě, teda v případě těch pár šupáků, měla nepravidelná strava čistě společenský význam, a to neumřít hlady. A jelikož nebylo vidět v blízkém okolí žádné mrtvé tělo, podotýkám mrtvé, pač pár lidských trosek tam sice leželo, ale můžu z určitostí říct, že nikoli za účelem umírat, ale ba právě naopak dostat se zpět k evidentně žíznivému životu. Bylo tedy jasné, že fizyologicky čistá polívečka udržovala až na drobné vyjímky, osazenstvo této party v podstatě živé.

No a právě tato polívečka a nadprůměrná spotřeba lihovin, přiměla jednoho z naších kamarádů odebrati se na tu onu místnost která si u sudiček vysloužila jméno kadibutka, neboli též, domek pravdy. Proč domek pravdy? To je jednoduché. Pač podle smradu vycházejícího z prostoru, kde se tyto voňavé budky nacházejí, určitě docela přesně, co tam ten dotyčnej dělá nebo dělal.

Zvláštní je to, že je to pokaždé stejné. Ať je člověk černoch nebo běloch, bohatý nebo chudý, ať je blbý nebo chytrý, pokaždé se musí stejně vysrat, a to už nikdy nikdo nezmění. No, ale to sen už trošku bokem.

Náš problém byl v tom, že když se náš kamarád došoural krokem nejistým k tem oným místnostem zjistil, že hajzlbudky jsou obsazeny a že dotyční kteří svými chlupatými půlkami zaplnili otvory, které není třeba komentovat, nemínili upustit od předešlého záměru, který je taktéž jasný. Náš kamarád se prvně pokusil úpěnlivě prosit, či by nemohl aspoň na kousíček, že jen půl prdelky ta strčí a hned zase půjde. Ale úsedící na dírách byli tvrdí a tak žadonil dál, že prej i ten ubohý Smolíček Pacholíček nakonec dovolil. Ale i přes tento silný argument byl tvrdě zamítnut, neboť z dřevěného smrdícího hradu se táhle ozvalo "taky jak dopadl blbec"

A tady už náš kamarád na pokraji šílenství a nervového zhroucení zjistil, že ať bude dělat cokoli, tyhle dvě místnůstky mu přístřeší neposkytnou. Chtěl ještě v záchvatu zuřivosti ty krásně shnilé budky rozbit, i s jejíma kakajícíma nájemníkama, ale hned po prvním napřáhnutí zjistil, že až by tak učinil byli by mu už úplně na nic. Pač by se dozajista posral a posrat se při práci, to je přece strašné.

A tak chtě nechtě musel náš kamarád vymyslet a to velice rychle, ňáké nouzové řešení. Možností se naskytlo hned několik. Mohl se vysrat někde za chatou a hotovo, jenomže vědom si svých pachových kvalit, okamžitě tuto možnost zamítl. Ve smradu tu přece bydlet nebudu. Řekl si. Druhá o něco lepší a přijatelnější možnost byla, jít se vykadit do modravé vodičky Vranovské přehrady. Tato možnost byla přece jenom lepší, pač si říkal, tunu toho zas nevyseru a jedno hovýnko se v takovém množství vody ztratí. A tak tvrdě rozhodnut spěchal klidným krokem připomínající olympijské finále na sto metrů, do bouřlivých vod naší drahé přehrady.

A jelikož onen prdelní produkt, nedal na sebe dlouho čekat, musel dotyčný sráč, učinit onu kakající činnost ve velmi mělké vodě. Přesněji asi dva metry do břehu. A jelikož to byl člověk bystrý a přemýšlivý, tak aby nevypadal jako ňáký vůl, čupl si a s tělem ponořeným až po hladinu, dělal jako že plave.

Je jasné, že takové šaškárny nedělal jen pro své potěšení, ale učinil tak poté co se z blízké zotavovny začala přibližovat skupinka asi o šesti lidech.

O jejich národnosti ani záměrech neměl náš kamarád ani tušení, jediné co ho teď zajímalo, bylo co nejdřív zmizet nebo nejlépe imitačně odplavat od svého voňavého a tvarem kabanosu připomínajícího plovoucího tělesa,

Chtěl tak učinit co nejdřív a taky tak učinil, ale než k tomu došlo, zbystřil pozornost a hlavně sluch, neboť se i přes šplouchání vody od jeho divoce plácajících rukou, donesla k jeho sluchu a pak i dovnitř řeč, kterou dobře znal už od páté třídy základní školy. Těch šest lidí, přesněji pět mužů a jedna žena, byli Rusi, nebo jak se tenkrát říkalo obyvatelé Sovětského svazu. No a tito zahraniční turisti šli k břehům přehrady za pravděpodobně nejlogičtější činností, která se u vody dělává a to že si šli zaplavat.

Náš přítel stále ponořen po krk ve vodě, imitující po čupu plavání stylem prsa, bedlivě pozoroval přicházející Rusáky a v duchu si říkal, ať je proboha nenapadne udělat to na co on právě myslel. Ale sovětští lidé pravděpodobně nevyslyšeli jeho tiché prosby a učinili něco co naštěstí není nikde nafilmované ani nahrané, neboť kdyby tomu tak bylo, můžou se jít všichni výrobci komedii a veseloher zahrabat a ohlásit bankrot. Pač by se všichni lidi na světě chodili dívat jen a jen na film který by měl sice jenom zepár sekund trvání, zato však takovej děj, že by se i ten nejzarputilejší nepřítel humoru a srandy doslova potrhal smíchy.

O co vlastně šlo? Vlastně o nic, jenom o to, že lidská blbost nemá hranic a že přílišná důvěra v něco co na první pohled vypadá jako naprosto spolehlivé, nemusí vždy naprosto spolehlivé být. Oni totiž ti Rusáci při pohledu na hlavu jenž trčela nad hladinou zřejmě usoudili, že hloubka vody je přímo úměrná plavajícímu mladíkovi a netuše, že malčik klečí, nikoli plave, učinili hromadný útok do vodní nádrže. A aby tomu dali korunu, učinili tento útok po hlavě.

To co se v následujících sekundách stalo, nejde dost dobře popsat, pač to bylo něco exkluzivního a okouzlujícího. Vidět na vlastní oči pokus šesti Rusů o sebevraždu v Moravské přehradě, se hned tak někomu nepoštěstí. Nejkrásnější na tom bylo, že tam neskočili pohromadě, ale pěkně jedem po druhém.

Normální člověk, který má v makovici dost fantazie, si to jistě dokáže představit.

Letní idylka, mladý muž plave u břehu prsa a ze šest zahraničních turistů, kteří jdou k břehům přehrady pravděpodobně poprvé, si sundají hotelové župánky a vidouc mladíka jak z lehka plave, okamžitě se ho pokouší napodobit. A aby tak mohli učinit, nasadí si prvně stylové koupací čepice a pak pěkně jeden po druhém skáčou po hlavě, stylem jenž se zve šipka do hladné vody přehrady.

A je zvláštní, že pořadí jenž měli při skákání, se při vynořování změnilo. Každý totiž vyplaval jinak a co na tom bylo ještě superdivné, že vodička na Vranově dokáže během jednoho skoku dokonce změnit nejen názory co se týká hloubky vody, ale dokáže dokonce v okamžiku změnit i barvu pleti. Je to divné, ale ještě než skočili do vln byli běloši, ale jakmile se vynořili byli z nich černoši. Zprvu sem si myslel, že voda z Vranova je rasový diskriminátor a že nesnáší bělochy, ale po chvilce se vše vysvětlilo. Stačilo totiž zase jenom okamžik a z přátel z východu byli zase bílí. A co že bylo tou tajemnou silou? Nic víc než trošku bahýnka z naší milované přehrady.

Náš přítel, který úpěnlivě a zjevně i s velkým zájmem pozoroval ve své stále oblíbené pozici toto famózní divadlo, tak tak a podotýkám tak tak potlačoval v sobě nadlickou silou smích. Dokázal by to jistě i nadále, kdyby se nestala jedna bombovská věc

Jediná žena z družiny východních sebevrahů, ozdobená poutavou kytičkovanou koupací čepičkou, totiž doplavala nebo spíše se proorala bahnem ze všech nejdál. Vynořila se dosti vyjevená, neboť ať čekala co čekala, tohle jistě ne. A tak jem co si protřela zabahněná očička a probrala se z prvního šoku, čekal ju hned druhý. Vyplavala totiž přesně u voňavého produktu našeho kamaráda. A to tak šikovně, že když se vynořila z bahenních hlubin a s posledních sil učinila finišující tempo oběma svýma rukama, nabrala jednou dlaní to něco ono.

A nedbaje staré moudrosti -neber co ti nepatří- uchopila to, co tvarem i pachem silně připomínalo hovno. Držela to pěkně v dlani , asi se vyznala mrška a hlasem jenž připomínal řev šíleného gymnasty který právě spadl obkročmo na hrazdu, zvolala na svého druha "Voloďjo što éto". Odpověď ju sice trochu udivila, ale kupodivu reagovala velice rychle. Přítel Voloďja ji totiž odpověděl "Natašo……./ přeloženo : kurňa šak je to hovno. Načeš voňavý produkt okamžitě putoval zpátky do vody a zahovněná Nataša naopak z vody. Z vody s ní samozřejmě putovala i jak se slušně říká stolice, která z části ulpěla i na její sličné a ještě pořád vyvalené tvářičce.

A právě toto bylo to poslední polínko co do trpělivosti potlačující smích našeho ještě pořád po krk imitačně plavajícího kamaráda.

Když uviděl vykulenou Natašu jak drží jeho hovno, vybuchl smíchy jak atomová bomba, stoupl a za hromového HA HA HA utíkal co mu nohy stačili v půl metrové hloubce, zpět do svého chatového doupěte, ke svému studenému pivku.

A ani si ten blbec v tom úprku neuvědomil, co by se sním stalo, kdyby ho ti bolševici chytli. Myslím, že by se mu asi zle vedlo, jojoj asi moc zle.

Co říci na závěr.

Snad jen to, že ruská žena se se svým zážitkem s moravským hovinkem,
doma asi moc chlubit nebude
a náš přítel ten si pro změnu příště veme na přehradu nočník.
Jeden nikdy neví.